Trénink BKJ2

Kvůli atletice jsem teď bohužel neměl moc času na pejsky, a tak jsem si po nějaké době řekl, že to už tak dál nejde. Dlouho jsem přemýšlel jak to udělat, když je den tak krátký a napadla mě jediná věc, a to zapřáhnout si jednoduše oba blázny za brndu a sfouknout tak celý trénink. Šel jsem ji tedy hledat, po chvilce když jsem ji našel, jen jsem se zhrozil. Její stav byl šílený! Bylo by riskantní jet na ni s jedním psem natož s dvěma. Tak to v úvahu nepřipadá, ale bez tréninku už ty zvířata nevydrží. Tak jsem přemýšlel dál a napadlo mě, že bych je tedy mohl vzít oba na kolo.

 

1.trénink Nemůžu říct že bych se nebál, ale touha po adrenalinu byla tak velká, že nic jiného už vnímat nešlo. Příprava ke startu moc hladká nebyla, ale hned jak jsme se vymotali tak začala ta pravá „mela“ i přes to, že start je do mírného kopce, měl jsem na tachometru něco kolem 32km/h. Obzvlášť zvědavý jsem byl na jeden takový kopec, který s jedním psem sotva vyšlapeme, měl jsem z něj trochu strach, ale ukázalo se, že byl naprosto zbytečný. Skoro jsem do něj nemusel šlapat. Po tréninku jsem byl nadšený! Bylo to naprosto úžasné!

 

2.trénink Na tento trénink už jsem se moc těšil. Ani strach jsem neměl. A to ani přesto, že už byl večer, tma a k tomu přes den napadlo trochu sněhu. Rodiče mě sice odrazovali, že se prý zabiju nebo zmrzačím, ale copak já někdy poslech dobře míněnou radu? Měl jsem tedy svou hlavu, na helmu nasadil čelovku a vyrazil vstříc nočnímu dobrodružství. První 2 až 3 kilometry šlo vše hladce, ale pak když jsem se dostal na úplně zasněženou cestu, polil mě studený pot. Moje letní vzorky se zlekli asi stejně jako já, ale co se dalo dělat? Prostě jsem jel dál, protože dokud svítila čelovka, bylo vše relativně v pořádku. Sice jsem horko těžko držel balanc ale, když jsem viděl na cestu. Pak na cestě zpátky, zrovna v nejtemnějším lese a na nejnebezpečnějším úseku z celé tratě mi čelovka začala blikat, dost jsem znervóznil. Ale když úplně zhasla a já se řítil poslepu 35ti kilometrovou rychlostí po sněhu. Potřeboval jsem nějak zastavit. Ale jak?! Brzdy byly na sněhu úplně k ničemu, ale poslepu jsem opravdu jet nemohl, ne v tomhle terénu plném zatáček. No i přes mé snažení jsem se při pokusu o zastavení pěkně vyboural. Psům to ještě chvilinku trvalo než si uvědomili že mě ležícího táhnou po zemi, tak asi po 20ti metrech neochotně zastavili. Já se nemotorně sebral a začal řešit čelovku, povedlo se mi ji „opravit“ a tak jsem posbíral kousky kola a pokračoval dál. Doma, ještě než jsem se svléknul, začali mé otlučeniny přicházet k sobě a já už se děsil, co všechno mě bolí. Nakonec to tedy tak hrozné nebylo, ale příště už bez spolehlivé čelovky za tmy nejedu.