Smíšené pocity z MS Borken 2011

Tak naše dobrodružství začíná ve čtvrtek, kdy jsme se v 20:00 vydali na cestu. Cesta byla příjemná, plná očekávání a takové té "zdravé" nervozity. Na místo jsme dojeli ráno kolem 7. hodiny, rozdělali stany a ještě na chvilku si lehli. Když jsme se pak probudili, tak jsme si šli projít trať, na první pohled krásně upravená a velmi rychlá, což jak se později ukázalo nebyla tak úplně pravda.

Pátek utekl jako voda a byla tu sobota. Šíleně promrzlý jsem vstal podle budíku a šel se chystat ke startu. Byl jsem tak nervózní, že jediné, co jsem dokázal vnímat, byl čas a tep vlastního srdce. Ovšem to vše rázem opadlo, když mě vypustili na trať minutu za předchozím závodníkem. Běželo se úžasně, hned po startu jsme s Trippčou našli to správné tempo a po necelém kilometru už jsem dýchal na záda závodníkovi, co startoval přede mnou. Nakonec jsem se rozhodl ho předběhnout v místě, kde se nohy bořily hluboho do písku, takže to nebylo nic lehkého, ale Trippynka naprosto věděla, co má dělat a najednou tak neskutečně zabrala, že ani já jsem takovou sílu nečekal a v tom hlubokém písku mi zavrkal kotník. Ale to jsem v tu chvíli ještě ani necítil, protože jsem byl plný adrenalinu a k tomu jsem měl ještě víc než polovinu tratě před sebou. Do konce jsem ještě zrychloval a vše bylo jak být mělo. Byl jsem nad míru spokojený, ovšem až do chvíle, kdy jsem poprvé uviděl výsledky. Nechci zpochybňovat profesionalitu firmy, která byla pověřena časomírou, ale když byl nakonec přede mnou ten závodník, kterého jsem předbíhal, tak jsem si jen pomyslel, že něco není v pořádku. Každopádně jsem to nechal být a řekl si, že i tak si tento velký závod užiju. Druhý den jsem už s klidem nastoupil na start a i přes mírnou bolest kotníku podal uspokojivý výkon. Bohužel nás pak zhruba 700 metrů do cíle zdržel jiný závodník, do kterého jsme se zamotali a tím ztratili asi 20 sekundek. Nakonec mě to ani tak nemrzelo, protože jsem byl šťastný z našeho výkonu a nějaké zmatky ze strany pořadatelů... to netřeba řešit :)